Moje dovolená končí. Na dva poslední dny jsem si však ještě naplánoval výlet. Vždy mě lákalo údolí, kde vznikla přehrada Nová Bystrica. Teď jsem se díval z hor do toho tajuplného území, kam se nesmí. No, jednou už jsem tam byl, a sice v listopadu 1996, to ještě neexistovala náhradní silnička přes Demänovou a sedlo Beskyd, a tak z Oravské Lesné do Nové Bystrice jsem jel podle pokynů domorodců: 5 km dolů zakázanou silnici, pak odbočit do prava. Ještě, že jsem měl počítadlo - cestička byla nenápadná a odbočovala přesně 5,0 km za sedlem.

Letos se konečně staví plnohodnotná náhrada za II/520. Je neuvěřitelné, že stará silnice byla prostě jednoho dne přerušena... a tak v roce 1990 potkal jsem v lese u sedla Beskyd kluka z Oravské Lesné, vedl motorku (vrácel se z práce), zeptal se mě, jestli nevím, kde je nějaká cesta! A to jsem byl v tom okolí poprvé v životě - vydal jsem se dle starého autoatlasu ČSSR z Čadce na Oravu... a najednou mě zastavila hráz.

No, a zítra konečně se tam mrknu. Tehdy, v roce 1996 navštivil jsem jen Harvelku, a to už se stmívalo a já měl co dělat, abych za tmy našel (a nepopletl) prášnou cestičku přes kopce. Nechápu, proč je zákaz vstupu do celého údolí a nemohla být ani po svazích vedena silnice - jako je tomu běžně u jiných vodárenských nádrži, třeba v Šancích.

Ještě se mrknu na net, co je tam o těch vesnicích: Harvelce a Riečnici.

Jak ten čas letí... Tehdy, v pátek, mamka byla natolik nemocná, že noc ze čtvrtka na pátek strávil jsem doma. Nikdo to neví, že nebylo mě ve zdravotním středisku. Měl jsem noční pohotovost, pokud by se něco dělo - měli mi volat, případně poslat pro mě sanitu. Naštěstí nikdo nevolal, nepřišel pro ošetření. Skvělí lidé: řidič sanity a sestřička: utajili vše před Šéfkou. A mamka se už uzdravuje.

Tak tehdy, v pátek, nebyly ani hory, ani neopravil jsem auto. Aspoň kolo - dnes jsem seřídil přehazovačku, brzdy, střed a přední náboj; zítra snad pojedu na něm do roboty (do Skočova, 13 km, ovšem - hrozné kopce).

A to hlavní: projednat se Šéfem podmínky mé práce v červenci. Tolik makat jako doposud - už nemám chuť. Nemusím: nebo se nějak dohodnem, nebo... Výpovědní lhůta je 2 týdny...

... tak se možná utrhnu z roboty (no co, jednu sobotu jsem makal zadarmo).

Když to vyjde, tak nevím - hory, nebo pod autíčkem? Začátkem srpna mám cestu do České Kanady, tak bych docela rád měl razítko a opravenou vodní pumpu. Jó, ještě houkačka...

... pěkně zarostla. Všude plevel, tak ani bych teď nevyjel autem - mám to pěkně do kopce. Jen některé stromečky, co jsem vzal o Velikonocích z lesa pod Girovou, ujaly se. To chtělo vykopat dříve, hned o předjaří... jenže na nic nebyl čas a i nadále není - proto taky všude ten plevel, a autíčku pořád teče vodní čerpadlo.

Dám výpověď (tu první nevzali vážně, byla bez kopie) a od července budu zase žít jak člověk. Jen málo kdo má představu, jak vypadá týden lékaře. Zejména v mém zdravotním středisku.

Ještě dnes ráno jsem si říkal: uvidím. Je to první měsíc, co už nemusím pokračovat v zaměstnání, aniž bych přišel o doktorské papíry. V 10 hodin byl jsem domluven s Šéfkou na jednání. Akorát šla do banky (asi ne pro odměnu pro mě...). Dal jsem výpověď a měli jsme jednat o nových podmínkách mé práce. No nic, počkám.

Po půlhodině pozval mě k sobě samotný Šéf! Nabídl mi kafíčko, začal něco kecat o kominících. Jen abychom se nedostali k věci. Řekl jsem, že už to tak nevydržím a červen je poslední měsíc, kdy si stávající podmínky nechám líbit. Jediné, co pochopil, tak že zatím vše bude jako bylo doposud.

Červen jsem si zvolil za zkušební období. Pokud mi zase nahážou víkendových pohotovosti jako svini do koryta, končím.

Zítra mi vstrčili první pohotovost. Arbeit macht frei. 1 července.

No tak, nasbíralo se toho. Jen na mém polském blogu nevypustil jsem (zatím) jediný den.

Výlet na Šíp se nám tehdy povedl. Nejvíc jsem se těšil na polanu Podšíp. Ano, pořád je pěkná... jenže dojem už nebyl tak silný, jak před 7 lety. Nevejdeš dvakrát do stejné řeky? Nic se nedá opakovat v životě.

Ani nejsem si jist, kam vlastně Šíp patří. Je to ještě ochranné pásmo Malé Fatry, na druhou stranu spojuje se spíš s Chočem. Rozhled z vrcholů je krásný, i když poněkud omezený. Byla velice dobrá viditelnost, tak jsem hodně fotil - až došly baterky. Cesta je vedena jinak, než ukazuje harmanecká mapa. No, zaplaťpambů, že aspoň nějaká je, za komančů takové nebyly. Kdyby se svět vrátil do doby před rokem 1989, snad nejvíc bych postrádal podrobné mapy a cestovní pas. Je to zvláštní, že? Co je pro koho podstatné... Jenže co bylo tehdy o hodně lepší - mezilidské vztahy - za to bych dal vše.

Mamce je skoro 80, tak nám to nešlo tak moc rychle. Nemělo cenu jít do Stankovan - už žádný osobák nejel, tak mi přišla chuť na sestup na Oravu. Do Žaškova zavedla nás neznačená lesní cesta. Vesnice "na konci světa" - jako kdysi: večer na chodnících vysedávají pěkné kočky a chalani, zdraví nás. Nohy drží na asfaltu -auta skoro nejezdí. Na konečné stojí autobus. Pojede až v 20.50, tak musíme po svých až do Párnice. Je to ještě pěkný kousek. Někdo nám říká, že to nestihnem. Doufám, že se mýlí. Inu, je takové pořekadlo: nikdy se místních na cestu neptej.

Už se stmívá, vlak má jet za 10 minut. Ještě, že mamka neviděla ceduli "1" - ke křižovatce je 1 km a ještě něco navíc k nádraží. Běžím předem. Přes výhybky, rovnou do stanice. Koupil jsem lístky (hurá, na Slovensku zrovna zrušili příplatek na rychlík); než přijel motorák, načerpali jsme si vodu. Není lepšího nápoje, když někdo má opravdovou žízeň.

Další týden, už sám, vydal jsem se z Ružomberka-Rybárpole na Kečky. Nejhezčí byl pohled z Dubovských lúk na Choč. Cesta na Kečky a do Komjatné je zase v terénu vedena jinák, než na mapě. Na vlak do Švošova zase musím spěchat; běžím dolinou, kudy má vést rychlostní silnice. Komjatná, další vesnička na konci silnice, je té stavbě nakloněná. Místní nevědí, že získají jen hluk kamionů, s napojením obce na novou cestu se asi nepočítá.

Někdy si myslím, že bych chtěl bydlet v takové vesnici, kde končí silnice...