Jak ten čas letí... Tehdy, v pátek, mamka byla natolik nemocná, že noc ze čtvrtka na pátek strávil jsem doma. Nikdo to neví, že nebylo mě ve zdravotním středisku. Měl jsem noční pohotovost, pokud by se něco dělo - měli mi volat, případně poslat pro mě sanitu. Naštěstí nikdo nevolal, nepřišel pro ošetření. Skvělí lidé: řidič sanity a sestřička: utajili vše před Šéfkou. A mamka se už uzdravuje.

Tak tehdy, v pátek, nebyly ani hory, ani neopravil jsem auto. Aspoň kolo - dnes jsem seřídil přehazovačku, brzdy, střed a přední náboj; zítra snad pojedu na něm do roboty (do Skočova, 13 km, ovšem - hrozné kopce).

A to hlavní: projednat se Šéfem podmínky mé práce v červenci. Tolik makat jako doposud - už nemám chuť. Nemusím: nebo se nějak dohodnem, nebo... Výpovědní lhůta je 2 týdny...

... tak se možná utrhnu z roboty (no co, jednu sobotu jsem makal zadarmo).

Když to vyjde, tak nevím - hory, nebo pod autíčkem? Začátkem srpna mám cestu do České Kanady, tak bych docela rád měl razítko a opravenou vodní pumpu. Jó, ještě houkačka...

... pěkně zarostla. Všude plevel, tak ani bych teď nevyjel autem - mám to pěkně do kopce. Jen některé stromečky, co jsem vzal o Velikonocích z lesa pod Girovou, ujaly se. To chtělo vykopat dříve, hned o předjaří... jenže na nic nebyl čas a i nadále není - proto taky všude ten plevel, a autíčku pořád teče vodní čerpadlo.

Dám výpověď (tu první nevzali vážně, byla bez kopie) a od července budu zase žít jak člověk. Jen málo kdo má představu, jak vypadá týden lékaře. Zejména v mém zdravotním středisku.

Ještě dnes ráno jsem si říkal: uvidím. Je to první měsíc, co už nemusím pokračovat v zaměstnání, aniž bych přišel o doktorské papíry. V 10 hodin byl jsem domluven s Šéfkou na jednání. Akorát šla do banky (asi ne pro odměnu pro mě...). Dal jsem výpověď a měli jsme jednat o nových podmínkách mé práce. No nic, počkám.

Po půlhodině pozval mě k sobě samotný Šéf! Nabídl mi kafíčko, začal něco kecat o kominících. Jen abychom se nedostali k věci. Řekl jsem, že už to tak nevydržím a červen je poslední měsíc, kdy si stávající podmínky nechám líbit. Jediné, co pochopil, tak že zatím vše bude jako bylo doposud.

Červen jsem si zvolil za zkušební období. Pokud mi zase nahážou víkendových pohotovosti jako svini do koryta, končím.

Zítra mi vstrčili první pohotovost. Arbeit macht frei. 1 července.

No tak, nasbíralo se toho. Jen na mém polském blogu nevypustil jsem (zatím) jediný den.

Výlet na Šíp se nám tehdy povedl. Nejvíc jsem se těšil na polanu Podšíp. Ano, pořád je pěkná... jenže dojem už nebyl tak silný, jak před 7 lety. Nevejdeš dvakrát do stejné řeky? Nic se nedá opakovat v životě.

Ani nejsem si jist, kam vlastně Šíp patří. Je to ještě ochranné pásmo Malé Fatry, na druhou stranu spojuje se spíš s Chočem. Rozhled z vrcholů je krásný, i když poněkud omezený. Byla velice dobrá viditelnost, tak jsem hodně fotil - až došly baterky. Cesta je vedena jinak, než ukazuje harmanecká mapa. No, zaplaťpambů, že aspoň nějaká je, za komančů takové nebyly. Kdyby se svět vrátil do doby před rokem 1989, snad nejvíc bych postrádal podrobné mapy a cestovní pas. Je to zvláštní, že? Co je pro koho podstatné... Jenže co bylo tehdy o hodně lepší - mezilidské vztahy - za to bych dal vše.

Mamce je skoro 80, tak nám to nešlo tak moc rychle. Nemělo cenu jít do Stankovan - už žádný osobák nejel, tak mi přišla chuť na sestup na Oravu. Do Žaškova zavedla nás neznačená lesní cesta. Vesnice "na konci světa" - jako kdysi: večer na chodnících vysedávají pěkné kočky a chalani, zdraví nás. Nohy drží na asfaltu -auta skoro nejezdí. Na konečné stojí autobus. Pojede až v 20.50, tak musíme po svých až do Párnice. Je to ještě pěkný kousek. Někdo nám říká, že to nestihnem. Doufám, že se mýlí. Inu, je takové pořekadlo: nikdy se místních na cestu neptej.

Už se stmívá, vlak má jet za 10 minut. Ještě, že mamka neviděla ceduli "1" - ke křižovatce je 1 km a ještě něco navíc k nádraží. Běžím předem. Přes výhybky, rovnou do stanice. Koupil jsem lístky (hurá, na Slovensku zrovna zrušili příplatek na rychlík); než přijel motorák, načerpali jsme si vodu. Není lepšího nápoje, když někdo má opravdovou žízeň.

Další týden, už sám, vydal jsem se z Ružomberka-Rybárpole na Kečky. Nejhezčí byl pohled z Dubovských lúk na Choč. Cesta na Kečky a do Komjatné je zase v terénu vedena jinák, než na mapě. Na vlak do Švošova zase musím spěchat; běžím dolinou, kudy má vést rychlostní silnice. Komjatná, další vesnička na konci silnice, je té stavbě nakloněná. Místní nevědí, že získají jen hluk kamionů, s napojením obce na novou cestu se asi nepočítá.

Někdy si myslím, že bych chtěl bydlet v takové vesnici, kde končí silnice...

Já vím: zase tak velká hora to není. Je tam ale moc krásně, hlavně na té polaně, asi nese název Podšíp. Do jakého pohoří vlastně patří Šíp? Malá Fatra to už přece nebude, tak snad Chočské vrchy?

Ještě dnes odpoledne našel jsem na centrum.sk nepěknou předpověď. Najednou se dívám - a už nemájí být přeháňky. Takže možná se počasí přece jen vydaří.

Minule, když jsme sestoupili do Stankovan, čekalo nás milé překvapení v podobě Bobiny - nejstarší provozní elektrické lokomotivy v Československu. Ještě vloni tyto stroje jezdily do Polska; moderní, tyristorové tam nemohou. Letos, v dubnu, viděl jsem další odstavený vrak 140-ky (čili Bobiny) v žilinském depu.

Povoláním jsem lékař, tak je mi jasné, že čas nelze zastavit. I nás jednou odnese jeho řeka. Ale bez erťáků, bobin, páry - už mi cestování tolik nechutná.

Asi stárnu.

No, jako pro turisty. Zemědělci a lesníci naopak - mají radost.

Měl jsem slíbenou cestu na Slovensko - s mamkou (že mi to zaplatí - jako dárek k narozeninám) - na Šíp. Má ale mrholit - dle slovenského Internetu.

Vydražil jsem si na Allegru zajímavou Teslu (exportní verze, velice vzácná v Československu), je to za Katovicemi, chtěl jsem jet osobně, ale nemá to cenu: autobus z Těšína je v Katovicích v 9.50, vlak má odjezd 9.55 - nestihnu přestup, nemám chuť tam trčet 2 hodiny. Jako v Mostech u Jablunkova. Autobus z Šanců přijede pouhe 2 minuty před odjezdem vlaku do Bohumína. Mohl jsem nastoupit v Mostech zastávce, bez občanky je to ale určité riziko: ve stanici je pohraniční kontrola osobních vlaků ze směru Čadca.

V Polsku odjakživa byl bordel v dopravě. To ale v Československu byla návaznost autobusových spojů na vlaky...

Čo bolo, bolo.

Jinak to nešlo. Přece nepůjdu zpátky domů pro občanku.

Tak jsem tam byl. Na Kykuli. Na Šagatce. Byla vidět Malá Fatra. Pořád ještě (místy) bílá...

Zatím jenom tolik.