Ivano, kde? Ivano z Andělské Lhoty... Ví někdo?

Můj polský blog byl odměněn cenou "Kreativ Blogger" a tak mám zase já nominovat 7 dalších. Chtěl jsem nabídnout nejaký lehčí kus pro polského čtenáře... a tak jasm zjistil, že Ivanin blog už neexistuje, ani v nepíše.cz.

Jiný blog, který chtěl jsem doporučit, polský o horách Bieszczadech, je zase najednou uzavřený a nemám vstupenku, i přesto, že byl tam na mou stránku odkaz.

Ješte, že nebyl smazán nádherný blog paní Dagmar z Bratislavy.

A co já? V robotě mi zvedli plat o 50% (tak se blížím k průměru, pokud dělám přesčasy, ty ale dělám pořád...), tatinkovi objevili rakovinu... jinak stará bída.

Tak nám to pěkně uteklo. Srpnové zastavení nad červnovou cestou a hned vedle - prosinec. Začátek zimy.

Loučím se s rokem 2008. Loučím se se slovenskou korunou.

Snad rok 2009 bude lepší... no, počkat, nedělejme stejnou chybu jako s... komunismem. Že vše, co bude nasledovat, určitě bude lepší... Nechci už dělat otroka mému šéfovi. Ty peníze za to nestojí. Měl jsem za úkol zachránit své doktorské papíry. To jsem musel dělat doktořinu aspoň 6 měsíců. Už jsou to 2 roky... Žádná velká cesta na kole, žádný pořádný vandr...

Jak na tom budou Slováci po zavedení eura? Už v létě nebylo jim moc do zpěvu... A to slyším z rozhlasových novin, že vše zdražuje tak o 10 - 15%...

Dnes mi napsala mejlík jístá Slovenka, že pravidelně čte můj polský blog. Nevím, jak to dělá, já žádne vstupy ze slovenských adres neregistruji. Z českých jen vzácně.

A na mém polském blogu jsem denně. Mám průměrně něco přes 100 návštěv. Během roku dvě polské blogerky dostaly mě do postele... A tady? Zanedbaný sex. Jinak zoufalý nedostatek Elánu...

Už aby byl ten nový rok...

No tak, pěkně dlouho jsem tady nebyl. Minulý pátek slíbil jsem v návštěvní knize na Rochovici (hora u Žiliny), že dám fotky na blog... No nic, mezitím se mi podělal počítač; hlavně, že nepřišel jsem o tysíce snímků (to se fotí digitálem, že?).

K věci: byli jsme v Praze na ty Velikonoce. S mou dívkou. Vlastně už dnes bývalou dívkou. Poslední večer, hned po návratu z procházky, řekla mi více méně tato slova: no, rozhodla jsem se, že můžeme být přátele, ale víc to ne... Skutečně, objevily se mezi námi rozdíly. Já jsem vzpomínal, jak hezká byla Praha v roce '90, ještě bez těch davů zahraničních turistů. Ona, že v konsumpční společnosti se cítí docela dobře. Pro mě není normální zajít do drahé kavárny na čaj. Nicméně akorát ten druhý den se nám docela podařil. Stejně jsem ale měl pocit jako někdy u zkoušky: sice ještě není skončeno, však výsledek, vlastně rozsudek už padl.

Další den ráno jsme šli pěšky z Hradčan na hlavní nádraží. Akorát orloj se nějak zasekl, a to jsme pěkně spěchali od Karlova mostu, aby nezmeškat okamžik, kdy na náměstí odbije rovná hodina. No nic, nasedáme do vlaku směr Kolín, pak Kutná Hora. V proslulé sedlecké kostnici strávili jsme příliš dlouho a tak už se nám nevešla do programu druhá atrakce - svatá Barbora. Kdybych byl věděl, kde zastavuje městský autobus, snad by to vyšlo. Prostě v roce '90 jel jsem na kole a zdálo se mi, že od te kaple do Barbory bude asi kilometr.

Jedeme dál. V Ústí nad Orlicí výpad do města - no, přece někde musí být samoobsluha! Nekoupili jsme v Praze slíbené lentilky pro pětiletou dcerku mé milé. A houby - všechny obchůdky zrušili. Supermarket je moc daleko, to nestihneme vlak.

Sněží. Jedeme do Letohradu, pak přestup na motorák, dále na autobus. Máme něco přes hodinu do odjezdu polského vlaku z Mezilesí. V Orlických horách ale ještě vládne zima! Ty hromady sněhu nenapadly přece během dneška... Nasazuji ostré tempo. Beru těžký batoh mé divky, ale ani to nepomáhá. Konečně jsme na průsmyku mezi Petrovičkami a polským Kamieńczykem... Ticho, zasněžená cesta, výhled na celé Kladsko... Už není šance stihnout ten vlak. Tak co?

Tak já už dál půjdu sama, snad si poradím. Ty bys potom taky něměl návrat z Lichkova...

To ale ne! Já tě tady nenechám...

A tak pokračovali jsme spolu až na nádraží do Mezilesí. Já věděl, že si hravě poradí, chtěl jsem ji ale ušetřit ten pocit opuštěnosti... Holka byla utahaná, našla nějaké spojení, pojede celou noc s přestupy, hned potom za volant i do práce... Byla moc dojatá tím, že jsem ji nenechal na hranicích Polska... Řekla: víš, zapomeň na to, co jsem ti mluvila v Praze. Tys mě nenechal jako kdysi někdo jiný...

Už jsem musel jít, aby mi neujel poslední vlak z Lichkova. Šel jsem po kolejích. Už se stmívalo, začalo hustě sněžit. Holka už asi jede ve vlaku... A najednou slyším pipnutí mobilu: přišla mi textovka... Miláčku, dej na sebe pozor, mám o tebe strach v tom počasí. Cesta se zdála být nekonečná. Sotva jsem stihl ten motorák. Měl jsem promočené kalhoty, vlastně namrzlé... Byl jsem ale šťastný. Měl jsem pocit, že náš vztah přece jen trvá.

Je to pár dnů, jak mi připomněla: copak nepamatuješ, co jsem ti tehdy v Praze řekla?

Ano, pamatuji... A tam, na tom průsmyku? Nebo že to byl pouhý sen?

Kdo četl, ten ví: sbalila mě jedna blogerka od Poznaně a tak jsme zatím spolu. Mou holku napadlo společně strávit svátky v Praze. Zatím nebyla v Československu, nepočítáme-li nákup piva v Suché Hoře, asi 20 m za závorou. Původně jsem chtěl přespat u známých, nakonec ale z toho sešlo. Máme objednaný hotel. No, stojí to víc, ale zase nebudeme nikomu na obtíž, kdy se budeme vrácet z noční procházky Prahou.

Kupodivu největší problém je: co shlédnout v té Praze? Měli bychom vystoupit z vlaku na hlavním nádraží v neděli, kolem poledne. Takže rovnou ze stanice vyrazíme na trasu: Václavské náměstí, Staroměstské náměstí s Orlojem, Karlův most, Malá Strana, Hradčany, pohled z Letné na oblouk Vltavy s mosty. Pak samostatná kapitola: Vyšehrad. Pokud nám to klapne, rád bych přidal Pražský Semmering, neboli vlakem (skoro) do nebe. Když ne, tak aspoň tramvají na Barrandov. Mimochodem, v Poznani na kloubové tramvaje české výroby tamní říkají tatrovky...

Noční procházka po Karlově mostě, to už víme, samožřejmě pivo (pro úsporu radší lahvové ze samoobsluhy). A co ještě? Druhý den, tedy velikonoční pondělí, pokud bude počasí, pojedeme posledním spojem směr Adršpach, pak nocleh ve stanu (no nevím, ještě budu sledovat předpovědi). Ráno Teplické a Adršpašské skály, pak na nádraží PKP do Kudowy, kde holka nastoupí do osobáku směr Poznaň. Nevím, proč ještě nepropojili Kudowu s Náchodem? Díky rozdělení Československa obnovili spojení Zwardoně a Serafínova, jenže tam stačilo opravit na 300 metrů pražců. A to je vše. Jsme v Šengenu, přesto železn(iční)á opona se má docela dobře. Až vemu podrobnou mapu, zjistím, kde se musí vystoupit a jak je to daleko do Kudowy. A pokud nebude počasí? Tak možná jiný nocleh, v nejhorším případě ani do těch hor nepojedeme. Takže nevím, náhradním programem by mohla být Kutná Hora - s ohledem na přesun do Náchoda.

Já vím, toho času na Prahu máme málo. A tak se může zdát divné, proč si lámu hlavu, co asi bychom měli navštívit. No, právě proto: můj železný program (hlavní nádraží - Letná přes Karlův most a Hradčany plus Vyšehrad) nevyčerpává náš čas. Ten malinký zbytek chci využít co nejlíp, abych mou holku okouzlil Prahou (a samozřejme i sebou, coby skvělým průvodcem).

Takže otázka na Vás: co nám ještě doporučíte v Praze?

Ale to uteklo. Já skoro furt sedím v robotě, ze které jsem přece už v září odešel. No, dělám tam nadále pohovosti. Načerno, pokud se nemýlím.

Moje mamka v říjnu vážně onemocněla. Nevím, jestli ještě v životě vyrazíme spolu do hor... Takže až na vrcholky hor už budu chodit jenom já?

Když se jezdí po silnicích, občas se stane nějaká ta nehoda. Když se bloguje i v Polsku... No, co mám říct... Chěl jsem mít Češku nebo Slovenku. Asi někde si něco spletli v mé objednávce. A tak mi Ježíšek pomocí mého polského blogu nadělil holku z polského vnitrozemí. Pokud budeme žít spolu, tak snad jenom na Těšínsku. Tím způsobem ona nebude v cizině a i já budu mít své milované Československo na dosah. Vlastne už za 3 a půl hodiny Polsko-Česko-Slovensko-Rakousko...

Mám z toho divný pocit. Moje babička by snad měla radost... Nebylo jak za Austryje, nebylo jak za Franza Josefa - říkávala po celý svůj život. Inu, své dětství prožila za císaře pána.

Vlakem do Bystřice nad Olzou, pak autobusem do Nýdku (vystoupím na náměstí kosmonautů...), dál po Rytířské stezce pod vrchol Čantoryje (prostě minule mi došly baterky ve foťáku, musím vyfotit jeden hezký pohled...) a po hřebeni na Velký Stožek. Počasí má být opravdu letní - k nevíře...

Proč náměstí kosmonautů ? Prý jednoho studeného večera, někdy v 60. letech na tomto náměsti byl kolotoč... a jeho opilý správce zapomněl vypnout pohon - v důsledku pár pěkně zmrzlých lidí kroužilo na tom kolotoči až do rána.

V 16 hodin mám být ve Skočově v zamestnání. Pokud stihnu autobus z Wisły Łabajowa v 14.10, vyjde to. Já vím, takový výlet pod časovým tlakem není to pravé... jenže mám noční lékařskou pohotovost. Až budu mít volno, zase nebude počasí. A hřeben od Čantoryje po Stožek už jsem skoro zapomněl jak vypadá.

V pátek ráno končím pohotovost, dalsí začíná v 16. I počasí se ještě má udržet... Tak asi opráším další horu, Blatnou (polsky Błatnia, považuje se ten název za českou zkomoleninu, jazykoví puristé chtějí Błotny...).

Koncem září nechci mít už žádné pohotovosti. Mám chuť na hřebenovku v Nízkých Tatrách. A v říjnu, pokud se vydaří počasí - někam na kolo?

No, myslím ten seznam odkazů na Váš blog. Klikněte na červený odkaz "Referer", to se dostanete na stránku, kde je příslušný kód HTML. Ten zkopírujete do okénka v nastavení svého blogu. Aha, odkazy se objeví až na ně někdo klikne.

Je to zdarma. Proč? Sledování provozu na netu prý napomáhá správnému adresování spamu. Tak už vím, proč mě furt posílají reklamy na Viagru, naopak jedné holce z jiného blogu - ne.

Stejně jednou nám všem do zadků nastřílí čipy a budou nás sledovat (pochopitelně jen proto, abychom si náhodou neubližili). Sakra, zrovna něco mě tam svědí. Že by už, třeba ve spánku?

...mít blog a přes měsíc se na něm neobjevit.

Proč? Ani nevím, bylo mi nějak špatně, řešil jsem problémy v robotě...

... a asi vyřešil. Nebudu už tolik trčet v ordinaci. Jen pohotovosti. A bude na mne, kdy se mi to hodí. Samozřejmě, je třeba se nějak dohodnout s ostatníma doktorama. Nicmémě jev "zkažený víkend" už by se neměl vyskytovat. Pochopitelně, peněz bude míň (stejne nebylo až tak moc...), bude to ale stav udržitelný. Ten dosavadní - nebyl. Kupilo se mi čím dál víc odložených záležitosti.

Ve stručnosti - co jsem dělal od začátku srpna:

- cesta do České Kanady dopadla dobře. I když... ještě teď mi mráz chodí po zádech, kdy si vzpomenu na toho chodce - v noci, na silnici u Ivančic. Najednou jsem ho spatřil téměř uprostřed vozovky. Jen tak-tak jsem se mu vyhnul. A mám dojem, že nebyl opilý. Prostě šel s nějakým kamarádem. A vpravo po silnici. Z protisměru jelo auto, tak on mě skoro neslyšel, já ho skoro neviděl.

Druha cesta autem - na holickou burzu taky dopadla skoro dobře. Skoro - u Vamberka srazil jsem psa. Zdálo se mi, že prostě si jde na druhou stranu, jenže on se nějak vrátil. Nevím, utekl, ale nárazník se mi ohnul, mohl utrpět smrtelná zranění. Vina byla i moje - neopravil jsem houkačku. Ano, vozidlo nadále nemá technickou, jenže houkačku by asi stejně nekontrolovali. Je ale bohužel pravdou, že technická porucha na mém vozidle měla podíl na té nehodě.

Inu, tak to je, když doktor furt sedí v ordinaci a ani nemá čas na své autíčko. Že by za ty prachy koupil jiné? Proč ne... To ale až se terfí nějaká hezká Škoda 1202. Proč zrovna 1202?

A proč ne?