No právě. Moje město, Těšín, skoro neutrpělo škody během II světové války. Praha taky "skoro" ne. Aspoň ve srovnání z Varšavou...

Nějak mi to došlo až teď, že 14 únor je pro  Pražany smutné výročí spojeneckého náletu. Smutné? Opravdu někoho ještě zajímá událost z roku 1945?

Diskutuje se o tom dodnes: byl to záměr, nebo omyl? Myslím, že spíš to druhé. To by se ale měli Československu omluvit a vyplatit odškodné... Tak se přece stalo během války o Kosovo, když raketa omylem dopadla asi na Bulharsko.

Historie není černobílá. Nelze říct, že zločiny mají na svědomí jen Němci. Válečné a poválečné. Inu, Hitler měl pravdu: vítěze nikdo nesoudí.

Nechápu, proč se v Československu tak uctívá památka západních letců. Hrdinové? Ale ano, stejně jak ti od Luftwaffe. I jedni, i druzi v podstatě jen plnili cizí rozkazy a nasazovali vlastní životy. Jinak chladnokrevně shazovali na nás své bomby.

Rozhodně víc, než letců samotých, zemřelo obyčejných, nevinných lidí. Kdo se pokloní jejich památce?

Možná jen já?

Jinak tu máme Valentýna. Americký svátek, docela hezký...

Příště by mělo být něco o lásce. No, uvidíme. Nějaká tu dokonce i je...

Od dubna nenapsal jsem ani slovíčko... Tak budu muset něco doplnit. Dnes už ne, balím se na cestu. Na vandr v okolí Jindřichova Hradce. S Danou.

Večer vyrazil jsem na poštu se složenkou. A... zavřeno. Přece jsem věděl, že je 17 listopad, dokonce 20. výročí sametu...

Nepochodil jsem se složenkou. A vůbec, těch 20 let... Dá se hovořit o úspěchu? Je to složité. Před 20 lety radoval jsem se, jako skoro všichni. Ale čekal jsem rozhodně něco jiného, než to, co skutečně nastalo.

Pane prezidente, já chci jen kousek štěstí, pro co jiného jsme zvonili klíčema na náměstí...

Naivita?

Kdybych byl věděl, co nastane po pádu komunizmu, asi bych do toho nešel. Nejhorší je dopad toho nového na mezilidské vztahy, zejména v zaměstnání. Pokud vůbec nějaké máme.

Na druhou stranu, nebýt Listopadu, nemluvil bych dnes česky (asi), necestoval bych tolik po Československu. Československu? No přece existuje... Ve mne.

Stýská se mi po socializmu. Jako kdysi mé babičce po Rakousku-Uhersku...

... no z Hradu sice ne, ale od Šéfky. A dostal jsem dovolenou!

Ať žije máj. První máj. První v mém zaměstnaneckém životě celý volný!

Co to bude? Vysočina? Asi taky. Pro začátek sraz Polských Fiatů 125p, hned 1 května.

Zatím je ovšem duben a musím odevzdat daňové přiznání. Tak to bude pěkný kus archeologie - najít všechna potřebná lejstra. Radší bych šel na Dubeň, horu nad Žilinou...

Ivano, kde? Ivano z Andělské Lhoty... Ví někdo?

Můj polský blog byl odměněn cenou "Kreativ Blogger" a tak mám zase já nominovat 7 dalších. Chtěl jsem nabídnout nejaký lehčí kus pro polského čtenáře... a tak jasm zjistil, že Ivanin blog už neexistuje, ani v nepíše.cz.

Jiný blog, který chtěl jsem doporučit, polský o horách Bieszczadech, je zase najednou uzavřený a nemám vstupenku, i přesto, že byl tam na mou stránku odkaz.

Ješte, že nebyl smazán nádherný blog paní Dagmar z Bratislavy.

A co já? V robotě mi zvedli plat o 50% (tak se blížím k průměru, pokud dělám přesčasy, ty ale dělám pořád...), tatinkovi objevili rakovinu... jinak stará bída.

Tak nám to pěkně uteklo. Srpnové zastavení nad červnovou cestou a hned vedle - prosinec. Začátek zimy.

Loučím se s rokem 2008. Loučím se se slovenskou korunou.

Snad rok 2009 bude lepší... no, počkat, nedělejme stejnou chybu jako s... komunismem. Že vše, co bude nasledovat, určitě bude lepší... Nechci už dělat otroka mému šéfovi. Ty peníze za to nestojí. Měl jsem za úkol zachránit své doktorské papíry. To jsem musel dělat doktořinu aspoň 6 měsíců. Už jsou to 2 roky... Žádná velká cesta na kole, žádný pořádný vandr...

Jak na tom budou Slováci po zavedení eura? Už v létě nebylo jim moc do zpěvu... A to slyším z rozhlasových novin, že vše zdražuje tak o 10 - 15%...

Dnes mi napsala mejlík jístá Slovenka, že pravidelně čte můj polský blog. Nevím, jak to dělá, já žádne vstupy ze slovenských adres neregistruji. Z českých jen vzácně.

A na mém polském blogu jsem denně. Mám průměrně něco přes 100 návštěv. Během roku dvě polské blogerky dostaly mě do postele... A tady? Zanedbaný sex. Jinak zoufalý nedostatek Elánu...

Už aby byl ten nový rok...

No tak, pěkně dlouho jsem tady nebyl. Minulý pátek slíbil jsem v návštěvní knize na Rochovici (hora u Žiliny), že dám fotky na blog... No nic, mezitím se mi podělal počítač; hlavně, že nepřišel jsem o tysíce snímků (to se fotí digitálem, že?).

K věci: byli jsme v Praze na ty Velikonoce. S mou dívkou. Vlastně už dnes bývalou dívkou. Poslední večer, hned po návratu z procházky, řekla mi více méně tato slova: no, rozhodla jsem se, že můžeme být přátele, ale víc to ne... Skutečně, objevily se mezi námi rozdíly. Já jsem vzpomínal, jak hezká byla Praha v roce '90, ještě bez těch davů zahraničních turistů. Ona, že v konsumpční společnosti se cítí docela dobře. Pro mě není normální zajít do drahé kavárny na čaj. Nicméně akorát ten druhý den se nám docela podařil. Stejně jsem ale měl pocit jako někdy u zkoušky: sice ještě není skončeno, však výsledek, vlastně rozsudek už padl.

Další den ráno jsme šli pěšky z Hradčan na hlavní nádraží. Akorát orloj se nějak zasekl, a to jsme pěkně spěchali od Karlova mostu, aby nezmeškat okamžik, kdy na náměstí odbije rovná hodina. No nic, nasedáme do vlaku směr Kolín, pak Kutná Hora. V proslulé sedlecké kostnici strávili jsme příliš dlouho a tak už se nám nevešla do programu druhá atrakce - svatá Barbora. Kdybych byl věděl, kde zastavuje městský autobus, snad by to vyšlo. Prostě v roce '90 jel jsem na kole a zdálo se mi, že od te kaple do Barbory bude asi kilometr.

Jedeme dál. V Ústí nad Orlicí výpad do města - no, přece někde musí být samoobsluha! Nekoupili jsme v Praze slíbené lentilky pro pětiletou dcerku mé milé. A houby - všechny obchůdky zrušili. Supermarket je moc daleko, to nestihneme vlak.

Sněží. Jedeme do Letohradu, pak přestup na motorák, dále na autobus. Máme něco přes hodinu do odjezdu polského vlaku z Mezilesí. V Orlických horách ale ještě vládne zima! Ty hromady sněhu nenapadly přece během dneška... Nasazuji ostré tempo. Beru těžký batoh mé divky, ale ani to nepomáhá. Konečně jsme na průsmyku mezi Petrovičkami a polským Kamieńczykem... Ticho, zasněžená cesta, výhled na celé Kladsko... Už není šance stihnout ten vlak. Tak co?

Tak já už dál půjdu sama, snad si poradím. Ty bys potom taky něměl návrat z Lichkova...

To ale ne! Já tě tady nenechám...

A tak pokračovali jsme spolu až na nádraží do Mezilesí. Já věděl, že si hravě poradí, chtěl jsem ji ale ušetřit ten pocit opuštěnosti... Holka byla utahaná, našla nějaké spojení, pojede celou noc s přestupy, hned potom za volant i do práce... Byla moc dojatá tím, že jsem ji nenechal na hranicích Polska... Řekla: víš, zapomeň na to, co jsem ti mluvila v Praze. Tys mě nenechal jako kdysi někdo jiný...

Už jsem musel jít, aby mi neujel poslední vlak z Lichkova. Šel jsem po kolejích. Už se stmívalo, začalo hustě sněžit. Holka už asi jede ve vlaku... A najednou slyším pipnutí mobilu: přišla mi textovka... Miláčku, dej na sebe pozor, mám o tebe strach v tom počasí. Cesta se zdála být nekonečná. Sotva jsem stihl ten motorák. Měl jsem promočené kalhoty, vlastně namrzlé... Byl jsem ale šťastný. Měl jsem pocit, že náš vztah přece jen trvá.

Je to pár dnů, jak mi připomněla: copak nepamatuješ, co jsem ti tehdy v Praze řekla?

Ano, pamatuji... A tam, na tom průsmyku? Nebo že to byl pouhý sen?

Kdo četl, ten ví: sbalila mě jedna blogerka od Poznaně a tak jsme zatím spolu. Mou holku napadlo společně strávit svátky v Praze. Zatím nebyla v Československu, nepočítáme-li nákup piva v Suché Hoře, asi 20 m za závorou. Původně jsem chtěl přespat u známých, nakonec ale z toho sešlo. Máme objednaný hotel. No, stojí to víc, ale zase nebudeme nikomu na obtíž, kdy se budeme vrácet z noční procházky Prahou.

Kupodivu největší problém je: co shlédnout v té Praze? Měli bychom vystoupit z vlaku na hlavním nádraží v neděli, kolem poledne. Takže rovnou ze stanice vyrazíme na trasu: Václavské náměstí, Staroměstské náměstí s Orlojem, Karlův most, Malá Strana, Hradčany, pohled z Letné na oblouk Vltavy s mosty. Pak samostatná kapitola: Vyšehrad. Pokud nám to klapne, rád bych přidal Pražský Semmering, neboli vlakem (skoro) do nebe. Když ne, tak aspoň tramvají na Barrandov. Mimochodem, v Poznani na kloubové tramvaje české výroby tamní říkají tatrovky...

Noční procházka po Karlově mostě, to už víme, samožřejmě pivo (pro úsporu radší lahvové ze samoobsluhy). A co ještě? Druhý den, tedy velikonoční pondělí, pokud bude počasí, pojedeme posledním spojem směr Adršpach, pak nocleh ve stanu (no nevím, ještě budu sledovat předpovědi). Ráno Teplické a Adršpašské skály, pak na nádraží PKP do Kudowy, kde holka nastoupí do osobáku směr Poznaň. Nevím, proč ještě nepropojili Kudowu s Náchodem? Díky rozdělení Československa obnovili spojení Zwardoně a Serafínova, jenže tam stačilo opravit na 300 metrů pražců. A to je vše. Jsme v Šengenu, přesto železn(iční)á opona se má docela dobře. Až vemu podrobnou mapu, zjistím, kde se musí vystoupit a jak je to daleko do Kudowy. A pokud nebude počasí? Tak možná jiný nocleh, v nejhorším případě ani do těch hor nepojedeme. Takže nevím, náhradním programem by mohla být Kutná Hora - s ohledem na přesun do Náchoda.

Já vím, toho času na Prahu máme málo. A tak se může zdát divné, proč si lámu hlavu, co asi bychom měli navštívit. No, právě proto: můj železný program (hlavní nádraží - Letná přes Karlův most a Hradčany plus Vyšehrad) nevyčerpává náš čas. Ten malinký zbytek chci využít co nejlíp, abych mou holku okouzlil Prahou (a samozřejme i sebou, coby skvělým průvodcem).

Takže otázka na Vás: co nám ještě doporučíte v Praze?

Ale to uteklo. Já skoro furt sedím v robotě, ze které jsem přece už v září odešel. No, dělám tam nadále pohovosti. Načerno, pokud se nemýlím.

Moje mamka v říjnu vážně onemocněla. Nevím, jestli ještě v životě vyrazíme spolu do hor... Takže až na vrcholky hor už budu chodit jenom já?

Když se jezdí po silnicích, občas se stane nějaká ta nehoda. Když se bloguje i v Polsku... No, co mám říct... Chěl jsem mít Češku nebo Slovenku. Asi někde si něco spletli v mé objednávce. A tak mi Ježíšek pomocí mého polského blogu nadělil holku z polského vnitrozemí. Pokud budeme žít spolu, tak snad jenom na Těšínsku. Tím způsobem ona nebude v cizině a i já budu mít své milované Československo na dosah. Vlastne už za 3 a půl hodiny Polsko-Česko-Slovensko-Rakousko...

Mám z toho divný pocit. Moje babička by snad měla radost... Nebylo jak za Austryje, nebylo jak za Franza Josefa - říkávala po celý svůj život. Inu, své dětství prožila za císaře pána.