 Budova žst. je dobře vidět už z 2 km vzdálené vesnice. Proto taky železniční doprava nebyla příliš pohodlná pro místní. Z takové dálky budova nádraží zdá se být nenerušená... Když ale překonáme ty dva kilometry, obraz se mění. Zvenku to ještě ujde...  Pohled do nitra budovy ukazuje, co s nádražím udělal čas...   Cestovné lístky sa už nepredávajú... Ještě v roce 1972 jsem jel vlakem z této stanice. Pamatuji, vlečné vozy byly od M240... Ale to už byly poslední roky provozu na této trati. Dnes nenajdeme ve stanici ani zbytky kolejiště, jen křoví v polích stále značí stopu zaniklé tratě... Jedná se o trať Nowy Targ - Kraľovany, postavenou na přelomu XIX a XX století. Po 2. válce byl zastaven provoz vlaků přes státní hranice. Suchá Hora byla konečnou ČSD, Podczerwone - PKP. ČSD zrušily provoz mezi Trstenou a Suchou Horou v polovině 70. let. PKP zlikvidovaly úsek Nowy Targ - Czarny Dunajec krátce po roce1989 (a taky krátce po dlouho očekávané generální opravě...). Od Czarného Dunajce do Podczerwoného se nejezdilo už dříve... V Podczerwoném autobusová zastávka oprotí bývalého nádraží dodnes nese název Podczerwone stacja PKP...  Dobový autobus však už nejezdí. Obývají ho včely, hned vedle žst. Suchá Hora... Toto je kultovní erťák, Škoda RTO. Pro Poláky důvěrně známý jako Jelcz - dělal se v licenci (ve městě o stejném názvu) až do roku asi 1983. A dodnes je legendou. Snímky byly pořízeny v červnu 2008.
|
|
... je hora před Žilinou, aspoň pokud jedete od Slezska, tedy třeba rychlíkem z Prahy.   Hned za Žilinou se nám otevírá široký pohled na hory. No, měl bych doplnit: jdeme po modré značce, směr Turzovka. Na obzoru jsou vrcholky Malé Fatry s posledními zbytky sněhu, v popředí Zádubně, vesnice připojená už dnes coby městská část Žiliny.   Na Rochovici samotnou vede jen neznačená pěšina, snadno tam trefíme podle dobré mapy. Dole je údolí řeky Kysuce s hlavním silničním a železničním tahem. Na obzoru - zase Malá Fatra, tentokrát pásmo Velké Louky. Kvůli poruše počítače další snímky zatím nebudou. |
|
No tak, pěkně dlouho jsem tady nebyl. Minulý pátek slíbil jsem v návštěvní knize na Rochovici (hora u Žiliny), že dám fotky na blog... No nic, mezitím se mi podělal počítač; hlavně, že nepřišel jsem o tysíce snímků (to se fotí digitálem, že?).  K věci: byli jsme v Praze na ty Velikonoce. S mou dívkou. Vlastně už dnes bývalou dívkou. Poslední večer, hned po návratu z procházky, řekla mi více méně tato slova: no, rozhodla jsem se, že můžeme být přátele, ale víc to ne... Skutečně, objevily se mezi námi rozdíly. Já jsem vzpomínal, jak hezká byla Praha v roce '90, ještě bez těch davů zahraničních turistů. Ona, že v konsumpční společnosti se cítí docela dobře. Pro mě není normální zajít do drahé kavárny na čaj. Nicméně akorát ten druhý den se nám docela podařil. Stejně jsem ale měl pocit jako někdy u zkoušky: sice ještě není skončeno, však výsledek, vlastně rozsudek už padl.  Další den ráno jsme šli pěšky z Hradčan na hlavní nádraží. Akorát orloj se nějak zasekl, a to jsme pěkně spěchali od Karlova mostu, aby nezmeškat okamžik, kdy na náměstí odbije rovná hodina. No nic, nasedáme do vlaku směr Kolín, pak Kutná Hora. V proslulé sedlecké kostnici strávili jsme příliš dlouho a tak už se nám nevešla do programu druhá atrakce - svatá Barbora. Kdybych byl věděl, kde zastavuje městský autobus, snad by to vyšlo. Prostě v roce '90 jel jsem na kole a zdálo se mi, že od te kaple do Barbory bude asi kilometr. Jedeme dál. V Ústí nad Orlicí výpad do města - no, přece někde musí být samoobsluha! Nekoupili jsme v Praze slíbené lentilky pro pětiletou dcerku mé milé. A houby - všechny obchůdky zrušili. Supermarket je moc daleko, to nestihneme vlak. Sněží. Jedeme do Letohradu, pak přestup na motorák, dále na autobus. Máme něco přes hodinu do odjezdu polského vlaku z Mezilesí. V Orlických horách ale ještě vládne zima! Ty hromady sněhu nenapadly přece během dneška... Nasazuji ostré tempo. Beru těžký batoh mé divky, ale ani to nepomáhá. Konečně jsme na průsmyku mezi Petrovičkami a polským Kamieńczykem... Ticho, zasněžená cesta, výhled na celé Kladsko... Už není šance stihnout ten vlak. Tak co?
Tak já už dál půjdu sama, snad si poradím. Ty bys potom taky něměl návrat z Lichkova... To ale ne! Já tě tady nenechám... A tak pokračovali jsme spolu až na nádraží do Mezilesí. Já věděl, že si hravě poradí, chtěl jsem ji ale ušetřit ten pocit opuštěnosti... Holka byla utahaná, našla nějaké spojení, pojede celou noc s přestupy, hned potom za volant i do práce... Byla moc dojatá tím, že jsem ji nenechal na hranicích Polska... Řekla: víš, zapomeň na to, co jsem ti mluvila v Praze. Tys mě nenechal jako kdysi někdo jiný... Už jsem musel jít, aby mi neujel poslední vlak z Lichkova. Šel jsem po kolejích. Už se stmívalo, začalo hustě sněžit. Holka už asi jede ve vlaku... A najednou slyším pipnutí mobilu: přišla mi textovka... Miláčku, dej na sebe pozor, mám o tebe strach v tom počasí. Cesta se zdála být nekonečná. Sotva jsem stihl ten motorák. Měl jsem promočené kalhoty, vlastně namrzlé... Byl jsem ale šťastný. Měl jsem pocit, že náš vztah přece jen trvá. Je to pár dnů, jak mi připomněla: copak nepamatuješ, co jsem ti tehdy v Praze řekla? Ano, pamatuji... A tam, na tom průsmyku? Nebo že to byl pouhý sen? |
